Sedím. Právě teď. Právě tady. V zatemněné osamělé
místnosti. Jen já. Sama. Nenaplněná. Doposud nerozpoznaná. Nezařazená. Nevědíc
kdo vlastně jsem. Kým budu.
Místností se plíží noční splín. Jako kočka když pronásleduje
myš. Jako když pomalu lapá po své kořisti, dokud ji konečně neutne a nevysaje
z ní vše živé. Veškerou naději. Budoucnost. V okamžiku nastane jen
dlouhé ticho. Tma se začne pomalu prohlubovat. Přáli byste si slyšet alespoň
živou duši, ale nikoliv. Jen ticho. Tma. Prázdno. Samota. Jen vy.
Jak chápat to co vám říká hlas uvnitř? Jak chápat to vše co
se vám honí hlavou. Vše na co zrovna myslíte a chcete, aby bylo nebo naopak aby
se nikdy nestalo. Avšak přeci. Můžeme před tím utéci? Před čím?
Jsem zmatená. Posledních pár dnů nevím, kde jsem se ztratila.
Na které cestě jsem zabloudila. Kterou se vydat a které se vyhnout. Může se
člověk vůbec dohledat pravdy? Může se člověk vůbec od všeho toho co ho tíží
osvobodit? Chci zase volně dýchat a v klidu spát. Kam si zajít pro
všemocný lék?
Cítím v sobě prázdno, avšak moje hlava je jako kdyby
měla každou chvíli explodovat. Kolik se tam těch myšlenek ještě urodí?! Chci
osvobodit. Utéct. Od tud. Od toho všeho. Chci jít a neohlížet se zpět. Vznešeným a ladným krokem. Hlavou vzpřímenou. Očima otevřenýma dokořán. Zhluboka
se nadechnout a cítit ten jemný poklidný vánek. Tu příjemnou vůni svěžesti.
Svobody. Volnosti.
Jít dál.
