Trochu pochmurné nálady...

Je už tomu opravdu dávno, co jsem naposledy usedla ke klávesnici, nechala se unést myslí a vypovídala jsem se. Lépěji řečeno, vypsala. Miluji psaní. Miluji TO, když můžete sdělit světu vše co chcete, v jaké formě jen chcete aniž by Vám do toho někdo zasáhl či Vás přerušil. Můžete přemýšlet o čem psát a v jaké formě to napsat. Máte na to času kolik jen potřebujete. Můžete se nad vším zamyslet a vydat tak ze sebe maximum. Bez omezení. Bez cenzury.
Chybí mi spousta věcí. Lidí. Chybí mi mé vlastní já. Ztrácím se v tom velikém světě. Přestávám se ovládat a dělám a přemýšlím o věcech, které bych si nikdy v životě nepomyslela, že udělám, nebo že budu jen schopná si je nechat procházet hlavou. Je mi do pláče. Dívám se na sebe do zrcadla a říkám si, kam jsem se to jen poděla. Kde je moje úcta. Kde je moje hrdost. Kde jsem nechala své JÁ. Své čisté, nevinné, jemné a tolik citlivé JÁ.
Jen pouhé pomyšlení a do očí se mi vrhají nekontrolovaně slzy. Chci upadnout k zemi, schoulit se do kouta a brečet tak dlouho, dokud se neproberu z toho všeho, čím je zamořená moje hlava. Chci křičet, křičet, křičet. Stydím se sama za sebe. Stydím se už jen za ty pouhé myšlenky, že jim dovolím proplouvat mojí hlavou. A přitom... mohlo tomu být vše jinak.
Ne vždy nám dá život to, co si zhluboka a nejvíce z celého srdce přejeme. A potom je těžké vydat se tou správnou cestou a nevrhnout se do pekla. Je to pokušení. Ale znehodnocení sebe samotného.