Noc

Dívám se do nebe,
jakoby beránka mučili.
Myslím jen na tebe,
řekni mi: kde jsme to skončili?  

Tiše se rozhlížím,
do té černé dálky.
Vzpomínky projíždím,
vidím...
...zranění a bolesti bez války. 

Tiše se rozhlížím,
do té dálky černé.
K tobě se přiblížím,
vím...
...však zapomenout nejde.  

Možná to tak mělo být.
Možná osud je to jen.
Nechat tě už navždy jít.
Kéž by to byl jen zlý sen.

Když promítám si v hlavě všechny ty společné dny. Všechno to, co jsme spolu prožili. Je toho přes příliš aby šlo zapomenout. Celé ty dny, měsíce, roky, vědět, že k někomu patříte a teď se probouzet i usínat sám. Mobil leží na stole. Každou chvíli se na něj dívat, jestli náhodou nedošla zpráva. Neustále se mu dívat na profil. Prohlížet fotky. Listuji pamětí a myšlenkami. Už to trvá 4týdny. Nevím co bude dál. Vím. Sejde z očí, sejde z mysli. Ale co když nechci aby sešlo. Je to tolik těžké. Jsem nerozvážná. Chci už být pryč. Vím. Tam to nebude o nic lehčí. Pokaždé co přijde noc a ty krásné západy slunce, budu zase sama chodit po břehu a dívat se do dálky. Vítr mi povane ve vlasech a já budu mít v očích jen jeho. Ta dálka co mě od něj bude oddělovat bude snad ještě horší, než kdybych věděla, že je za rohem. A já se budu jen sebe samé ptát proč. Člověk si asi nevybere. Ostatně. Co je lepší? Sdílet s někým lásku a následně být zklamán, nebo být sám a užívat si života? Těžko se o tom rozhoduje. Když zapracuje chemie, nemůžete si vybírat zda-li chcete nebo ne. Ono to půjde a samo. A jak tedy poručit srdci NE?!  Když víte, že po tom rozptýlení a krásném začátku přijde opět to tolik známé zklamání. A proto. Raději se podílet o intimní okamžiky s někým ke komu nesdílíte žádné city? Nebo sdílet city a následovně být zklamán? Avšak bez citů je to poloprázdné. Nenaplněné. Jakoby si to člověk nemohl ani užít, protože je to jenom na půl. Takové umělé. Vaše tělo je přítomné, ale vaše srdce nikoli. Je smutné když k tomu co vás nejvíce zklamal i přes to všechno dokážete cítit to, co on už k vám přestal cítit dávno. Místo pochopení, že je konec a zapomenutí, se snažíte zapomenout na to, že konec kdy nastal a snažíte se pochopit proč. Hledáte příčinu a následně se pokoušíte o její nápravu. Stop! Takhle by to přeci být nemělo. Ale vysvětlete to sobě samému. Tomu zrazenému. Tomu, který tolik miluje. Vám.

A tak tiše pláču dál.